A takhle tady žijeme...

Pamatuji si, jak jsem se potutelně usmívala na taťku, když rotoval kolem Fandy a říkal „jééé, on kouká!“ Racochejl totiž tolik oči neotvíral. Většinou jenom ve chvíli, kdy šlo do tuhého. A co dělám teď já? No jasně, že pobíhám kolem porodní bedny a výskám „jééé, oni koukaj, Ondro, koukni, oni koukaj!“. 

Naše rodina je teď taková dost pokroková. Tedy až na mě, Ondru a Bhadru… ach jo.

Fanda se začal přetáčet na pupek, ještě tedy nedomyslel, co udělá s tou rukou, co si zalehne, ale to je jen detail. Rozhodně ho to od dalších pokusů neodrazuje. Ostatně, vždy mi hlásí, že se mu zase šprajcla tlapka pod tělem, tak ať to koukám nějak vyřešit. Většinou ho v tom ještě chvilku nechám plácat, ale pak mu tedy jako pomůžu.

Také jsme byli na odběru krve. Doktorce se Fanda zdál nějaký světlý, tak jestli to náhodou není upír. Bože, kdybych věděla, co za výhody skýtá mít dítě, mám ho už dřív. Na pořadníku bylo totiž magické klikátko „děti do 10 let“. Klikla jsem, vyjelo mi číslo a dané číslo hned probliklo jako další na řadě. Juhéééj! Vevnitř byl šrumec a sestry byly naladěné ve stylu „moc brzy ráno na to, aby bylo brzy ráno“. Prcek, když neví co, tak se směje. Takže celou dobu byl vysmátej od ucha k uchu a což podnítilo sestřičky k úsměvu také. Okolní teplota stoupla tak o 3 stupně. Tlemil se, i když mu bodly do prstu a asi půl hodiny mu s ním lomcovaly, aby naplnily část zkumavky… Chápu to? Nechápu.

Jsem chudák.

Malé Bhadro-příšerky začaly tedy koukat a také začínají chodit. Je to taková kombinace 4 kreativních prvků. Opilectví, námořnický styl, stařecký třas a válení sudů. Myslím si, že se pokouší sfouknout najednou vývojovou lekci s lekcí typického bulíkovsky-komického přístupu k životu.

Chillinka zase začíná trénovat sportovní kynologii. Ondra ji tuze chválí, tak asi taky dělá pokroky. Včera mi líčil, jak jsou ti bulloidni divní patroni. Chilli skočí přes překážku, nechá tam zadní nohy, takže se zachytí o třísla a nějak se pak napůl přeplazí, a stejně ji to neodradí od toho skákat znovu. Přitom to musí bolet jak čert. Bohužel, prý pak znovu skočila v podobném módu, takže s tím zlepšováním se to bude na dlouhé lokte. To samé chůze po žebříku, kdy prý je tak natěšená, že to vezme rychle, sklouznou jí všechny čtyři a než Ondra stihne zareagovat, tak se jí podaří vyprostit tak, že se převalí na bok, spadne na záda na zem a běží to zkusit znova…

Prosím, přírodo, nenaděluj mi dítě s ADHD (hyperaktivní), už mám Chilli, dííík!

Bhadry rodičovský skill se posunul. Z bezradného čumění do porodní bedny, kdy když pískalo štěně, tak bulela a koukala na mě, jestli bych to jako nevyřešila, v sobě nalezla vojenského ducha. Takže když to teď v bedně udělá nějaký zvuk, běží se tam kouknout a vyštěká to tam. Pak sprdne i Chilli, která leží za předělem v kuchyni, generálsky koukne i nahoru na skříně na Myšáka (andulák si totiž sem tam dovolí cvrlikat, což místy zní jako štěně) a nezapomene kouknout ani na Fandu. Nedávno jsem na jedné skupině viděla bulíka, kterému na všechny 4 paciny nasadili ponožky, aby dítě nerušil capkáním… ehm… Fanda se v rytmu štěkotu cuká, ale probudí se max. v 10% případů… asi sparťanská výchova bo co…

No a takhle tady žijeme…

Bhadra mě vždycky při kojení Fandy hlídá. Nevím, zda hlídá, zda to dělám dobře nebo zda si jenom kontroluje, jestli mám v prackách to správné štěně… To jsem to dopracovala… čuba mě hlídá, zda jsem dobrou matkou… ach jo…

Jsem chudák.

P.S. – pokud se vám zdá, že je tu málo fotek, tak je to tím, že jsem založila skupinu pro budoucí majitele A-teamu a spamuji jim to tam o 106