Strejdové a tetičky

Je jasné, že nejsem tak úplně dokonalá matka. Myslím si, že je to hlavně díky tomu, že prostě smýšlím trošku… jinak. Že v zásadě dokonalá jsem, ale taky hodně nepochopená. Ovšem! Teď jsme byli týden na „dětském táboře“ (průměrný věk dětí cca 22let, jen tak mimochodem i Ondra jel za dítě, takže asi tak), kde jsem seznámila své mládě s mými kamarády. S těmi, se kterými jsem se účastnila bitev, zpěvu u ohně, herního řádění a tak vůbec. První den se skřítě chovalo předpisově jako chodící antikoncepce, páč se na nikoho moc nedívalo a když už, tak jen proto, aby mělo důvod k pláči. Nové prostředí jej zmátlo a zničilo a prostě to vypadalo na bouřlivý baladický průběh. Druhý den už začalo trošku pookřávat, srovnal se režim, takže už nebrečelo a od třetího dne už si cíleně hledalo lepší adoptivní rodiče, protože jsem se postupně změnila na pouhého nosiče a podavače jídla (většinou se jednalo o zpracování MÝCH svačin).

Zpočátku jsem se obávala, že ta malá vtěrka bude znechucovat okolí svým nadšeným pískáním a zubením se (myslím tím ukázání všech 2 řezáků ve spodní čelisti), nemluvě o sápání se na objekty (živé i neživé), které vypadaly jídlo-nosně. A ono ne. Lidé s ním komunikovali (někteří pochopili, že skřítě s křupkou je šťastné skřítě, takže jejich strategie byla jasná… a mně docházely zásoby), pozorovali jej (Ondra jej vodil třeba tak, že si uvázal klacek na provázek a táhnul ho tak, aby na něj malej nedosáhl) a dokonce si ho i chovali. Některé ženštiny mi jej i chvíli hlídaly a to si prosím o to zcela dobrovolně řekly!! Jo a pískání se setkalo s nečekaným úspěchem, protože jej láskyplně označili za malého nazghúlka (chtěli si jej nahrát a pouštět jej hráčům).

Chlapi jej seznámili s mečem, kettlebellem a dělali mu tunel z karimatky (poté, co z něj zkusili udělat sushi, což skřítě naplňovalo a tlemilo se a tlemilo). Jiní zase tolerovali zářezy, kdy mé dítě mlátilo jejich kovovou lžící o jejich misku z měkkého dřeva, popřípadě když vyrabovávalo jejich hromádku věcí na verandě před chatkou, další mávli rukou, když se ozývaly rány plecháčku o malovanou dřevěnou truhlu. Našli se i tací, kteří našli odvahu vylovit mu z tlamy kamínek, popřípadě zabránit tomu, aby v té tlamce vůbec skončil. Dokonce i já někdy odvracela zrak a tiše (více méně) vzdychala, když se malému objevila v ruce krvavá atrapa useknuté ruky, když tatínek jistil malého za nožku, aby zjistil, jestli chce z té 2m vysoké zídky fakt skočit nebo zda si dá pozor, když si hrál se zrcátky, která házel do poháru a pak se smál, když na dně viděl svůj odraz a tak…

Tábor byl pro mě poměrně velkým záhulem, malý byl permanentně venku a permanentně se pokoušel svět ochutnávat. Přesto to stálo za ty zážitky a za příjemné popovídání si s přáteli, které jsem dlouho neviděla. Skřítě si vytipovalo některé možné nové rodiče, zubilo se na ně už zdaleka a bylo ochotné jim i dát kamínek (dát jej nad jejich dlaň a pustit jej, což… se u mě nikdy nestalo), a tak jsme jej museli dnes brzy unést a zanechat tábor daleko za námi, aby nám zůstalo. Muhehe…

V noci jsme musela chodit brzy spát, malej v šátku vytuhl, ale 100 lidí dělá strašně zvuků (ať už při bitvě nebo při zpěvu), že to vašnostu dříve či později vzbudilo(cca 23h) a já musela s ním musela poslušně odejít na kutě…

Ach jo

Jsem chudák!