Příkrmy

Co vám budu povídat… největší radost mají přirozeně holčičky. Bhadra a Chilli. Dvou i čtyřnozí mezuláni totiž nechávají zbytky a ty jim náááramně šmakujou a co víc, nepočítám jim to do krmné dávky, takže… prostě bááájo.

Skříťák dostává mrkev s bramborem. Je to správně mazlavě slizoidní konzistence. Poté, co mu dám něco do papule, se zatváří, že bude zvracet. Pak má výraz, že ho chci otrávit a nakonec se potom usměje, že mě i tam miluje a skrze pozdvihnuté koutky mu vytéká oranžový sliz. Bezva. Naštěstí on se neumí smát napůl. Takže vždycky tlamku od ucha k uchu jako stafbulík, takže se mu tam dá prdnout další lžička. Muhehe. To dítě je tak nechutně pozitivní, že si říkám, jestli je vůbec naše!

Malí Bhadřini mezuláni mají trošku pozitivnější přístup. Dnes poprvé dostali větší kousky a ty je poměrně bavily… bože, jak mě to nebavilo krájet. Do toho trošku mrkve a už to jelo. Dokonce i Abbynka (růžový obojek), která je většinou zaneprázdněná prozkoumáváním kuchyně namísto dlabáním, se slitovala a nafutrovala se. Největší zájem o misku je, když už je začínáme odnášet, že už jako jíst asi nebudou. Jak někdo může říct, že pes není jako dítě?!

Pak k misce přichází buď Chillas nebo Bhadra a ta ji velmi důsledně vyčistí.

Taky jsme byli na dalším očkování. Fanda nemá rád očkování. Tentokrát to vypadalo nadějně, teplota nic… tak jsme se s Ondrou koukli na seriál a já pak vyrazila naložit se do vany. Má oblíbená činnost. Fanda se ale vzbudil, tak jsem si vzala župan a docapkala ho přicucnout. Jelikož jsem ale měla vana-time, tak jsem ho pak prdla Ondrovi zpátky, ať se snaží. I přes veškeré jeho snahy a dobrou víru malý plakal dál, což bylo podezřelé. Mé dítě moc nepláče, ani se nevzteká. Znovu jsem se vyploužila z vany a šla té obludce změřit teplotu. No jasně 38,5. Když se to měří přes zádel, tak se 0,5 odečítá, ale i tak. Jala jsem se tedy hledat čípek (rozuměj, sešla jsem patro a dala Fandu do obýváku). Čípek jsem našla a… tehdy se to začalo komplikovat.

Jsem matka na plný úvazek. Mlíko na mozku, únava… chápejte! Dala jsem do Fandy čípek a jemu se to nelíbilo. To bych pochopila. Proč ho ale musel tlačit ven?! A proč když už ho tedy musel tlačit, proč s takovou vervou?!?! Samozřejmě, že mi to prostě nedošlo (asi zkrat) a nedala jsem pod něj podložku… ne, ani jsem si nevyhrnula rukávy… byla jsem tak marná… když mé oči zpozorovaly Ondru, bezmocně se na něj upřely a já hlesla „Ondro, on se pokadil, on furt kadí…“

Ondra hodil hlavu na stranu jako vždy, když neví, jak by mi mile sdělil, že jsem pako, pousmál se a prohlásil něco ve smyslu: „no, to dělal i minule.“

„Já si to vůbec nepamatuju…“

„Protože to dělala tvoje mamka“

„No jo, aha… jenže já prostě nevim… co mám dělat, všechno je pokaděný, já, prostěradlo… já zapomněla dát pod něj podložku… a on to vždycky vykadí znova…“

Když později Ondra vyprávěl tuto historku mé mamce, tak řekl něco ve smyslu, že jsem vypadala jako věc, která se co nevidět rozbije. Asi jsem musela vypadat jako ztracené káčátko, protože: „já to dodělám“ A neměl k tomu žádnou vtipnou průpovídku!!!

Všeho jsem okamžitě nechala, sundala si župan (doteď nevím, proč jsem s ním nemohla jít zpátky do patra a nesundala ho až v koupelně) a vrátila se zpět do vany, kde už stydla voda… Fandu jsem nakonec ukojila k spánku a druhý den už bylo dobře… no, prostě... u nás se jeden nikdy nenudí!