Nejprve vyjmi ze svého oka trám, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra

To se lehce řekne, ale těžko udělá. Včerejší zážitek rozdýchávám ještě teď. Byli jsme na kyčlích, kde se člověk chtě-nechtě potká s jinými maminami. No a to už koukám, kdo jak má dítě oblečené, jak se k němu chová. Většinou nic výjimečného, rozdílné přístupy mi nevadí, pokud jsou v určitých mezích. Včera tam vešla taková „zajímavá“ skupinka. Máma, asi 5 letá dcera, mimiňák a babička. Cokoliv dcera udělala, bylo extrémně špatně, pak se otočila na mimi a začala cukrblíkovat. Musím říct, že tohle mě fakt nenechalo úplně chladnou a že jsem se celá zatnula jako šelma před skokem. Odcházela jsem ale s tím, že jsem právě viděla nejlepší způsob, jak znechutit staršímu sourozenci toho mladšího. Nějak to na mě bylo moc, extrém na obě strany.

A co u nás?

S Ondrou jsme se shodli, že nebýt psů (čti bulíků), tak ta výchova vůbec není ono. Bhadra nás v podstatě opravdu vycvičila na rodičovství. Je to směs trpělivosti, důvěry a správného odhadu situace (to správné se ne vždy povede, ale co tě (čti dítě) nezabije, to tě posílí). Ačkoliv kliker nepoužívám, včera mi ujelo, že bych potřebovala naklikat Fandu, aby mi nevlítl pod auto. Kliker trénink je, že máte takovou věc, co dělá zvuk a ten zvuk pro psa znamená, že danou věc udělal dobře (nebo k jejímu provedení zdárně směřuje) a tím pádem dostane ňaminu. Já ňaminu Fandovi nedávám, páč by po zbytek cesty bylo vygumováno v módu „ňam ňam“, takže když je na dobré cestě, slovně ho pochválím a když je to fakt ono, zatleskám mu. Což je vtipný, protože když je na sebe opravdu hrdý, že se cítí, že zvládl fakt NĚCO, tak si zatleská sám.

Tomu vygumováno se taky říká „přetočený“, Chilli je třeba na míčky no, a když jsou to písky písky míčky, už s ní nic neudělám, páč ona by se zabila. Nevidí, neslyší, nemyslí,… jen sleduje písky písky míček. Prostě na prd.

Pak tu máme přivolání. Pokud dítě nereaguje na přivolání a není v přímém ohrožení života, je ta největší blbost (ostatně jako u psů), za ním jít, protože tím se rozjíždí skvělá hra na honěnou. Naštěstí u dětí zabírá to, co u psů. Dá se použít pamlsek nebo zajímavá hračka anebo prostě jenom čekat. U dítěte se ještě přidává vyjednávání. „Fando, chceš na to hřiště? Jo? No ale to se musíš obléct, aby ti nebyla zima, víš…“

Pokrok zdržuje

Cítím se jak člověk, co kouká na první snahy vynálezců o auto, vlak nebo letadlo. Prostě „kéé?!“ dyť to jede pomalu, dělá to hluk, nelítá to…

Nejprve to byla „chůze“. Co krok, to zakopnutí, držka, vstávání… Takže hodinová procházka znamenala „obejít blok“. Ok, jsem mistr zenu a s Bhadrou to není o moc rychlejší, když má svůj den (tak 300dní v roce). Teď učení na nočník. Je to jak se štěnětem, ale štěněti nemusíte sundávat plínku, přemlouvat ho na nočník a pak si s ním číst knížku…Ta knížka je zábava, ale ten zbytek…

Je jasné, kam tím směřuji.

Jsem chudák

A to jsem se ještě nezmínila, že když Chilli hárá, mění se na Bhadru!!