Bulíci a děti: Část I. – Miminko a jeho první dny ve smečce

Nejsem žádný zkušený kynolog, ale říkala jsem si, že se s vámi podělím o tom, jak to probíhá u nás. Žádný učený z nebe nespadl, a pokud ano, tak u nás se tenhle zázrak fakt nekonal.

U prvního miminka jsme to řešili trošku víc, takže to popíšu na něm, druhé bylo už úplně jiné kafe.

Když jsem dorazila z porodnice, tak jsem dala prcka Ondrovi (manžel) a šla se s holkami přivítat. Následně jsme jim dali očuchat použitou plínku. Malého jsme položili na zem v obýváku a holčičky jednu po druhé k němu pustili, aby se seznámili. Ondra stál opodál s pamlsky, já byla u prcka a korigovala humpolácké žďuchání. Když byly holky moc hrrr, přivolal je k sobě Ondra, nechal je udělat pár povelů (sedni, lehni), a poté jim dal povel volno a ony zamířily zpět k prckovi. Obě naráz bych tehdy nezvládla, proto postupně.

První dny byly náročné, protože Ondra viděl křehkou bytost, a tak měl tendence mládě před holkami bránit. Tudíž to bylo na mně. Ondra i holky vnímali skřítě jako poklad a každý ho chtěl a každý si myslel, že s ním naloží lépe než ti ostatní. Moje práce spočívala v tom, že jsem všechny musela přesvědčit, že to žádný poklad není, že je to prostě součást smečky a že nejlépe se o něj postaráme my všichni dohromady.

Se skřítětem jsem si sedala na kraj sedačky tak, aby k němu mohly holky jen z jedné strany, což se dalo ukorigovat. Slovně jsem je chválila za chtěné chování (někdy to šlo kombinovat s podrbáním), tedy když byly v klidu, když ho nelízaly nebo si prostě vedle (popřípadě na mě) lehly. Pokud byl malý v klidu, tak to šlo, ale když plakal, to mi zase holky nevěřily. Běžely k postýlce a koukaly na mě, že kde se flákám a ať koukám hodit zádelí, že jinak to miminko asi do 5 vteřin umře… takže nejprve probíhalo „cvičení“ s dítětem v klidu, pak s brečícím (kojeným) mimčem. Což jsem řešila tak, že jsem buď seděla na gauči nebo na židli. Holky byly v místnosti vždy se mnou, protože dítě není poklad.

Pak už zbývalo jen ukázat naše pokroky tatínkovi, aby pochopil, že prcek není z cukru a že holky jsou úžasné parťačky.

Venčení probíhalo s prckem v šátku, holky na sedáku (díky tomu, že se mezi sebou nervou, jsem je mohla mít na rozdvojce), vodítku s amortizérem a kšírách nebo kočárek a k tomu jedna holčička na vodítku. V mezičase, kdy prcek spí doma, pak doporučuji dělat třeba psí hlavolamy nebo cvičit povely či triky (což se dá dělat i venku). Aby člověk důvěřoval psovi, musí s ním mít vztah, musí jej umět číst, musí vědět, kdy pes nemá náladu apod. Já si s holčičkami tvořím pouto na základě toho, že s nimi pracuji. Věřím jim, že jsou vychované a tolerantní. Někdy mi to trošku trvá, mám pochybnosti, jestli už nastala ta správná chvíle, ale to k tomu asi patří.

Co rozhodně nedoporučuji

Nepěstujte v psovi to, aby dítě jakkoliv bránil nebo přebíral iniciativu. To se do budoucna, dle mě, nemusí vyplatit. Rodiče jsou těmi hlavními, kdo pečuje a chrání.

Ještě závěrem bych řekla, že u prvního dítěte v třeba kombinaci s prvním psem, to pro mámu není vůbec jednoduché a je dobré si to uvědomit. Zkušený pejskař se s tím potýká jinak než ten méně zkušený. Méně zkušený musí více pracovat na porozumění a někdy i na důvěře. Máma si musí být jistá, musí být v pohodě, aby byli v pohodě i psi i děti i muž i příbuzní.