Naše miminka

Jak jistě všichni víte, máme miminka 3. Jen jednomu sem tam říkám kanále a jeho otec, když ho viděl vykonávat potřebu, prohlásil, že je to dyžón a že jeho vztah k hořčicím už nikdy nebude takový jako dříve... no, ale o tom jsem hovořit nechtěla.

Holčičky skřítě mají rády, přistupují k němu jako ke štěndu a hodně se zajímají, zda ho něco netrápí. Jenže... má to i své zápory. Jsou psi a bulíci. Bulíci totiž rozhodně do kategorie psů nespadají. To spíše do kategorie koz, tyranosaurů, netopýrů, houpacích koníků, ale psů ne. A to je možná ten problém. Pro bulíka každý bulík. Takže nevnímají jako špatně na někoho šlápnout, lehnout si na něj (klidně ve smyslu zavalit), zlehka štípnout zuby,... prostě jsou to tak trošku tančíci. Takže je třeba s nimi cvičit. A kdo jiný na to má nervy, než já. Ondra se už taky tak nějak pomalu zberchává z omylu, že malej je křehounkej a že mu cokoliv ublíží, ale ještě to není ono.

Ehm... sociálka ještě nedorazila, tak doufám, že je to tím, že jste jí nikdo ještě nevolal a ne tím, že to přes svátky nechávají být. Takže... budu pokračovat.

Prcek je teď málo hýbající se věc, takže je to ideální pokusný králík. Pro mě není hodných a zlých psů, ale vycvičených a nevycvičených. Kromě toho, cesta do pekel je dlážděna dobrými skutky, takže to, že holky jsou hodné a myslí to se skřítětem dobře, mi rozhodně nestačí.

První, co se musely holky naučit, bylo, že prcek není poklad.

Jednodušší verze je, jakmile vidí prcka v náruči, nemusí ho hned kontrolovat, drkat do něj čumákem, oblízat ho nebo jakkoliv jinak si ho užívat, dokud je k dispozici, tedy na dosah.

Rozšíření jednoduché verze je, že když je prcek v náručí a pláče, nemusí ho tišit.

To už zvládají.

Složitější verze je, že prcek je položen na zem na podložku a já sedím opodál. Capart tedy zdánlivě působí nechráněný, zanedbaný a holky chtěly tuto situaci neprodleně řešit.

To máme tak na 80%.

Rozšíření je, že prcek na podložce začne bečet.

Na tom stále pracujeme, ale odezvy už jsou laxnější, než to bývalo.

Druhá, v přítomnosti prcka se dá i spát.

Pokud ho mám v náruči a sedím na gauči, je to ok, ale pokud je beze mě na podložce, tak zatím je velmi malá pravděpodobnost, že si k němu prostě jen lehnou. Zatím se to párkrát podařilo jen Chillince, Bhadře jen pod povelem.

Třetí, prckovi hračky jsou tabu. Největší problém je pískací ptáček. šustění, chrastění, to nevadí, ale pískání... hned jsou v pozoru a doběhnou k prckovi. Malej si zatím s hračkami nehraje, jen do nich chaoticky strká, ale je třeba to natrénovat. Teď už jenom doběhnou, ale po hračce se nesápou a ani se nechovají jak magoři, když se na ni píská a ony jsou poblíž. Ale není to stále ono.

Pamlsky jsem musela přestat používat, protože nevnímaly nic jiného, než je, a jednou mi blbě na prcka šláply. Normálně (což mě udivuje) ty tendence vůbec nemají. Ale chtělo to trošku nervy zjistit, že na něj samy od sebe nešlápnou. Naštěstí mám ten zen a taky jim věřím.

A takhle tady žijeme. Prostě každý den je nějaká výzva a nedokážu si představit, že by tu holčičky nebyly. To by byla děsná nuda a navíc to suprově prohlubuje náš vztah jak se psy, tak s prckem. Prcek je moc rád pozoruje.