A mám jasno!

Příkrmy nejsou důležité z důvodu přijímání potravy, ale z důvodu rozvoje motoriky u dítěte. Já si říkala, že to bude zapeklitější. Malej se snaží utéct mezi každou lžičkou. Marně, z autosedačky se strašně špatně vstává. Muhehe… nějak jsem si na roli tyrana zvykla a teď si ji místy i užívám. 

Malej se pokouší plazit, ale zatím to nemá tak synchronizované, takže se točí dokola. No a já, jako správná matka, která se ho snaží podpořit, mu hračky dávám tak, aby na ně o kousek nedosáhl… ty jeho pohledy, když zahne špatným směrem a hračka se vzdaluje… Dávám mu 4 hračky. Každou na jednu světovou stranu s tím, že jednu z nich určo ukořistí. To, že chce zrovna kostičku, je mi poměrně líto. Alespoň už se od mládí učí, že je někdy lepší spokojit se alespoň s něčím. Největší sviňárna je z mé strany používání míčku. Ten dám klidně na dosah jeho tlapek, protože on si ho pak sám odšťouchne dál… muhehe.

Život s Fandou a štěndy je jízda. Pořád se něco děje, pořád mi ve foťáku dochází baterky! Poznávám spoustu lidí a oni musí vydržet mojí ukecanost. Fakt jsou moc šikovní, ti lidé. Myslím si, že se uklidňují tím, že to za ta štěňátka prostě stojí (vydržet mě poslouchat).

Raubíři začínají být akční, ale vždycky jim ta půlhodinka dá tak zabrat, že další 4 hodiny je od nich pokoj, jak vyspávají a zase nabírají sílu. Líbí se mi, jak se někteří z nich dožadují vylezení na člověka a tam chtějí spát. Jiným stačí, že se ho prostě dotýkají. Koušou kdeco a kdekoho, ale Fandu v nestřeženém okamžiku v xichtíku jen očuchávala. Samozřejmě, že hledala ucho nebo ponožku, to je velmi oblíbené. Taky zadek, naštěstí ho má vycpaný plínkou. Ještě se mi nestalo, že bych to neuhlídala a Fanda se rozbečel. On je tak rád pozoruje a dotýká se jich. Rodiny bez psa to musí mít těžké. Hračka ho nikdy tak nezaujme jako teplý kožich vobludek.

Kvůli návštěvám i tomu, že štěnda jsou místy navolno, pořád vytírám, uklízím a tak... jsem chudák.