Fanda je bulíkodlak!

Hrozně ráda bych napsala něco drsnějšího, přeci jenom vlkodlak působí mnohem epičtěji. Žluté oči, štíhlé dlouhé nohy uzpůsobené k ladnému pohybu… A zatím tu máme válcovité tělíčko se špalíčky uzpůsobené k pohybu a la houpací kůň… no nic.

Každý rodič vnímá některé prvky na svém dítěti jako ty stěžejní super okamžiky, na které celou dobu čekal. Já třeba oceňuji a jsem na své mládě pyšná, když se chová jako dítě…

Přijeli k nám příbuzní. Ondrovo bratr s rodinou, což je super. Děti milují hraní deskových her, takže jejich návštěva je vždy řádně zneužita a vytěžena a vítaná. Zpočátku se můj potomek choval jako tučňátko. On když se stydí, tak mi rve hlavu mezi nohy, zatímco zbytek těla nechává za nimi. Doufám, že tento znak s přibývající výškou vymizí, jinak to bude pěkně nepohodlné. Už teď se s tím blbě chodí, ale jde to.

Poté si ale vyhlídl svou sestřenku (ženská no), která seděla na lavici. Vyšplhal se za ní, dolezl k ní na vzdálenost cca 15cm (lézt na cokoliv zatím umí jenom přes rohovou část, kde si o jednu stranu zapře hlavu a o druhou nohy a pak se sudem překulí nahoru za rantl) a sedl si taky. Nemůžu si pomoct ale malá opírající se obludka, jejíž nohy nedosahují ani na okraj lavice, vypadá roztomile. Díval se na ni pohledem zkušeného šmelináře a za chvíli natáhl ruku k jejím hodinkám. Chvilku je otlapkával, a když zjistil, že jsou nad jeho destruktivní schopnosti, zase ruku stáhl. Pohled se změnil na provokatérského svůdníka, načež ji narval hlavu do boku a plácl s sebou na záda. Vykuleně na to koukla a pak střelila tázavým pohledem na mě, jakože co to je?! Chtěla jsem říct něco vtipného, ale… Tohle dělává Bellinka.

Takže nic no.

Uspávání. Většinou uspáváme, když je skřítě víc hadřík než humanoid, protože jakmile má v sobě byť jen záchvěvy energie, tak to moc nejde. Včera jsme to zkusili. Mládě rylo hlavou v peřinách a stále hledalo tu správnou polohu. Tudíž… noha v ohryzku, noha v solaru, hlava v podpaždí, hlava drtící můj nos, noha v oku... mládě zkroucené na mé ruce, mládě na hrudi, mládě na krku… žvatlání, zkouška, jak zní žvatlání s mojí rukou narvanou ve chřátnu… žužlání palce… test zubů u mého palce… žužlání boku… to lození všude mi připomnělo to, když se Bhadra snaží lehnout na menší vyvýšený batoh. Je to hodně o soustředění a balancu. Je třeba pracovat rychle, aby ji nikdo neokřikl (taková teta Monča ji ze svého batohu vyhnala, a pak se jí smála, když se snažila nahrabat si pod sebe větvičky. Jak to vím? Ti hnusové to nahrávali a výkřik „jé, ona si dělá hrobeček!“ byl jasně identifikovatelný!), a zároveň velmi opatrně, aby se nožičky nedostaly mimo batoh. Je to šílený boj, který ne vždy končí spánkem.

Takže opět nic no.

„Těším se“, až mi dorazí ze školky stížnost „vrčel na spolužáky“, „kousl paní vychovatelku, když mu sáhla na pastelky“ nebo „snědl spolužákům svačiny“. Já bych strašně ráda svou ratolest vnímala jako lidskou bytost, ale…

Jako, z jeho pohledu, správný despota, jsem si na něj vymyslela novou věc. Jmenuje se kletba „NE“. Jakmile ji sešlu, celé tělo ztuhne a nemůže se vůbec pohnout. Hlava by chtěla, ale tělo vůbec neposlouchá. Mozeček tedy propadne panické beznaději a spustí se pláč. Slzy jako hrachy, šklebící se tlamka přes celou bytost (mimochodem ty trčící zoubky z ní jsou roztomilý). Jenže když zavolám „pocem, pojď se potulit“, tak se v něm probudí jeho rostoucí (též v tu chvíli zraněné) mužské ego a nejde to. A tak tam tak stojí a bečí, dokud mu hlavou neproletí další myšlenka (třeba zběsile přeběhnout po gauči). Cítím tu sílící vzdor…

Jsem chudák…

… s vidinou, že budu ještě větší chudák