Život se skřítětem

Takže… i přes všechny mé snahy, mé dítě štěká. Štěká poměrně často a průser je, že to i někteří nezasvěcení poznají. Například paní doktorka se mě ptala, zda to je štěkání, tak jsem musela letmo přikývnout. Ach jo. Mamka, když uklízí okolo Fandy (rozuměj po jeho způsobu stravování všechny ty kousky na zemi), tak mé robě dostává záchvaty smíchu a přitom na ni štěká. Štěká i na holky. Chilli si to vyložila jako svolení k totálnímu oblízání. Špatně. Malej to nemá rád, takže jakmile se k němu ta černá smršť blíží, nejen, že se kryje, ale taky začne natahovat, abych ho jako šla zachránit ještě předtím, než se do něj ta potvora pustí. Může si ale za to sám. Štěká na ni. Štěká.

Snaha o „máma“, „táta“, „babi“ a „děda“ zcela ignoruje, neboť si, zdá se, se štěkáním plně vystačí.

Aby toho nebylo málo, tak po osmé hodině večerní se mění v totálního mamánka, kdy nechce nikoho jiného, než mě. A to u sebe, muchlat, ňuňat, pusinkovat a dotýkat se. Běda, jakmile se ho snažím podvést nastraženým tatínkem!! Já vím, jsem falešná a slizká, ale já fakt potřebuji sem tam čůrat.

Dneska jsme, po mnohých provokacích na FB (u některých jedinců i několikanásobných), byli s Fandou a Chilli na houbách. Bylo to príma až na to, že Chilli chutnají hříbky… smaženice byla ještě lepšejší jak sbírání. Mládě to prospalo, Chilli prolítala a já si v klidu užívala atmosféru lesa.

A tak tady žijeme

Až na velmi ojedinělé světlé okamžiky jsem chudák.