HAF

Byla to krásná chvíle, taková ta, co má nádech jisté epičnosti. Skříťátko se na mě vyšplhalo, sedlo mi na stehno a s něhou dětem vlastní mi hledělo přímo do očí. Utápěla jsem se v nich, a taky si říkám, že to je ten okamžik, pro který stojí být matkou. Zkusila jsem jej ještě vylepšit.

Já: „Fando, řekni máma.“

F: „Haf haf“ zaznělo medově v odpověď.

Já: „Ne, řekni má-ma.“

F: „Haf haf?“ V jeho vysokém hlásku zněla mírná nejistota, cosi jako „proč mě nechápeš? Proč mi nerozumíš?“

…a tak jsem se na to vykašlala. Chtěla bych podotknout, že prevítek umí „táta“ a dokonce Ondru i hledá. Cítím se nedoceněná. Jsem chudák.

Nedávno jsem sem dávala fotku dvou dětí pod mými holčičkami. Na diskuzi ve foru bulteriér se začaly nějaké ženy pozastavovat nad tím, že by dítě na zem nikdy nedaly. Až pak mi došlo, že to asi není normální a říkala jsem si, že je dobře, že neviděly, jak tam popolejzal Fanda, který, ještě ke všemu, objevil a kompletně se vyráchal v misce s vodou pro psy.

No nic… holt jsme trošku jiní… hlavně Fanda je takovej… no… nějakej.

V pondělí jsem s Věrkou a mládětem navštívila MŠ, do které budeme pravidelně docházet na canisterapii. Mladej bez jediného zaváhání zamířil k bagru a byl v sedmém nebi. Pak si tam ještě oblíbil kočárek s tím, že vyhodil miminko a pokoušel se do něj nalézt. No co… zavazelo!

Jo a naše rodina průserářů už je pověstná, na srazech s nosícími mamčami jsou holky připravené krmit mi dítě. Dneska vyžoudal broskev, okurku, sušenku a rohlík. Malej hobitek to je. Jsem na něj pyšná. Muhehe.