Záporáci aneb posezení s nosícími maminkami v kinokavárně

Jako někdo by mohl říct, že vrána k vráně sedá, ale tak to vůbec není. Jsem oběť. Jsem přesně ten typ, co láká ty dravce, aby si smlsli. Fakt. Vnímám, že ať udělám, co udělám, ironie a sarkasmus mě dostihne. Ale já se nedám, přeci jenom mám bulíky, Fandu a Ondru a to mi zvyšuje odolnost na… prostě hodně.

Proč to zmiňuji?

Dneska se ženské bavily na úkor mého děťátka. Začalo to nenápadně, když si dvě objednaly čokoládový dort s višněmi. Samozřejmě, že mé dítě muselo zbystřit! Pokračovalo to nevinně otázkou jedné, zda mu může kousek dát. Když jsem viděla, jak se na ni má ratolest sápe, přikývla jsem. A tak dostal první kousek. Jenže… chápejte… když ochutnáte takovou dobrou věc, nemůžete hrát na slušnost a skončit. Že jo. Zvlášť, pokud jste hobitek!

Dort pomalu mizel a bylo třeba prověřit nové zdroje. Malý ke mně vztáhnul ručičky a (já blbec!) si ho vzala do náruče. Nevěnoval mi jediný pohled! Místo toho koukal po stole a objevil dort druhé ženštiny. Už u mě být nechtěl. Svou rebelskou základnu přemístil k ní. Snažil se po ní vyšplhat, ale ona měla své dítko, takže měl smůlu. Jenže to ho nezastavilo. Začal vydávat zvuk raněného telátka a… dostal kousek dortu! Jako matka jsem se mu snažila zachránit poslední zbytky důstojnosti a nacpala do něj jabko. S plnou pusou si odešel hrát. Bohužel, netrvalo dlouho a vrátil se. V puse už zbylo pouze jablíčko a trošku čokolády. Kamarádka na něj: „Dyť máš plnou pusu!“ malý se jí držel za kolena a při přežvykování mocně kroutil hlavou, že ne, že se jí to zdá. Po další chvilce kousání zbylo v puse už jen jabko a to se přeci nepočítá!

Smích

Čas plynul a jak jsou ty maminy zvyklé reagovat na děti, tak si vymohl, že na jednu vyleze. Uznávám, není zakřiknutý (po Ondrovi). Když mu chtěla dát jablko, chramstnul po něm tak, že jí málem ukousl půl ruky. Samozřejmě, že se našla dobrá duše, co to ihned okomentovala. „Jé, tohle dělá můj retrívr!!“

Smích

Když vylezl na třetí, poslední, opět měla v ruce připravený kousek jablka. Už už mu ho dávala do tlamky, když si všimla, že je tam zbytek předchozí a ruku začala oddalovat. Malého zachvátila panika! Oběma rukama sevřel její ruku a snažil se ji přitáhnout k puse s nespokojeným pískáním.

Smích

A tak jsme se bavily, jaké máme psy a po kom tedy budou naše děti. Byla to příjemně neutrální konverzace, až jednu napadlo se mě zeptat „a co, už mluví?“

Můj pohled do země ji neuspokojil… „moc ne“

Další „ale štěká, ne?“

Jiná „Fando, haf, viď?“

Fanda se hrdě vzpřímil „haf… haf… haf…“

Smích

Že já tam vůbec lezu!

Jsem chudák