Hamty hamty, chození a jiné nešvary

Myslím si, že se ve Fandovi perou geny. Dokonce jako bych v něm viděla i Bhadry a Chillinky geny, což už mi přijde poměrně úchylné. To, že to bude vychcánek po tatínkovi, jsem čekala, respektive tu možnost jsem si již připustila, ale že se to projeví tak brzy, to jsem netušila. Nezbývá mi než doufat, že Pavlík bude jiný. 

Říkala jsem si, že by bylo dobré pomalu učit skřítě, aby se krmilo samo. Vzala jsem tedy talířek, nakrájela chleba na ovečky (kostičky) a naservírovala jsem to před něj. Tuším 6 kousků. No… nepochopil to. Všechny kousky poctivě naskládal do jedné ruky, takže vzniklo cosi jako chlebovo-sýrová koule, a teprve poté se to pokoušel nacpat do tlamky. Podobně se tak událo, když jsem Romance (Ondrovo sestra), řekla, aby ho prokrmovala, ale neuvědomila jsem si, že to není pejskař. Takže malej chodil se 7 piškoty v tlamce a nemohl ani skousnout, chuděrka. Do toho se tam ještě pokoušel narvat pití… že by labradoří předci?! Prosím mé kamarády a známé, aby se zdrželi všech nejapných, nevhodných a vůbec poznámek. Děkuji.

Také mám chodící dítě. Jeho chůze pomalu morfuje z krabí do lidské, což je potěšující (ručičky vzhůru začínají pomalu ale jistě klesat k tělu). Bohužel, směr je zatím trošku… no, říkám mu zbloudilý opilý atom, no. Dá se přivolat na „Pojď, plácni!“, protože dát někomu placáka do ruky je prostě nejlepší věc, že jo. Naštěstí má v sobě kousek bulíka, takže jakmile se mu sundá rukavice, ihned ji bere do tlapek a přináší ji, že ji potřebuje znovu nainstalovat. Pokud leží na zemi, začne vydávat varovné zvuky. Rukavici drží v holé ruce, jak jen nejvýš dokáže. Vstát nejde, protože sníh neasi…

Mluvení. No, uvedu příklad. To si tak válím těsto, když tu slyším, jak si Romča povídá s prckem.

Mládě: „Haf haf“

Romča: „Ano, to je pejsek!“

M: „Haf haf“

R: „No, to je kačenka“

Je to zatvrzelá štěkna! Ukáže vám na zvířátko, nechá vás udělat ten zvuk, pak jednou štěkne a otočí stránku nebo ukáže na jiné. Takže poslední „slovo“ je vždy „haf“. Pokud se mu vaše odpovědi nelíbí, uzme vám knihu a donese ji někomu jinému. Tam se scénář opakuje. Tak nevím... Na druhou stranu jsem přistihla Ondru, coby otce, jak učí malého, že „ga-ga“ dělá kachna, takže ten problém bude asi dědičný.

Ale abych na něj řekla i něco pozitivního, tak všechny věci z kuchyně, které si brát nesmí, ale nedá mu to, podává. A to se zvukovou signalizací (Kéž by tohle naučil Chillinku, měla bych o dva páry Fandových botiček víc). Takže se z něj stal výborný pomocník na vyndávání věcí z myčky ze spodního šuplíku, kam se jako těhule těžko ohýbám. Jen je děsně rychlej, tak nám to doma pořád „pípá“. Honí mě jak nadmutou kozu, prevít.

I přes všechny mé snahy udělat si život lepším, to ONI nechápou a já…

Jsem chudák