Taková vzpomínková

Zase začalo období tahání plyšového medvídka v bundě. Což je nejen pohodlné, ale taky si Grendelek vůbec nestěžuje. Opět zase děláme ostudu. Včera jsme ve 4 dospělých, 1 Pájovi a 1 háděti vyrazili na prolézačky. Byli jsme tam jediní a chlapi (děda a tatínek) se kochali, co všechno Fanda už umí. Děda si s sebou vzal metr a jal se studovat prolejzačky, aby je mohl postavit na zahradě. Byli jsme tam jediní. Nikde ani dětská noha. Fajn mini výlet to byl.

Dneska jsem si pustila písničku, co jsem poslouchala dřív a vzpomínala. Jak všechno má nějaké důsledky. Každé rozhodnutí nás nenápadně posouvá svou cestou. Spouští domino efekt ať už ten, na který rádi vzpomínáme, tak i ten, díky kterému jsme ryly tlamou v blátě. Ale… co tě nezabije, to tě posílí, no ne? Při písničce jsem si začala tancovat, takhle jsem začínala, dělala jsem orientální tanec několik let. Různé styly. Naučila se poslouchat své tělo, naučila se mu vysvětlit, jak zopakovat to, co vidí. Při otočkách se závojem jsme si s holkami nosily na lekce kolu, jak se nám motala hlava. Trenérka trvala na preciznosti provedení, které muselo působit nenuceně…

A pak jsem kvůli Myšákovi vzala do ruky meč. Bambusový shinai. Byla to taková sázka, ale pracovat s výbušností mě uchvátilo. Pokoušet se číst v očích soupeře, neznatelný nádech a rychlý výpad. Ne, nebyla jsem nikterak super a hodně lidí si mě dalo jako aperitivek. Ale ten pocit, kdy si v prvních chvílích člověk myslí, že umře a za další chvíli si prostě jen přeje umřít. Tým, parta lidí, co po tréninku šla na pivo.

Další kamarád a další meč. Železný. Můj miláček jeden a půl ruční Syk. Banda starých známých fantazáků. Trošku jiné držení, ale pocit jako v kendu. Soustředění, vzdálenost, načasování. Úmysl. Je super, jak při boji neexistuje zloba, nenávist, radost… nic, prostě na to není prostor. Ostatně… myšlení zpomaluje.

Mezitím nějaká ta roleplayingová hra s fantazáky. Upírka procházející se Prahou. Bezva zážitek, kdy v parku držíte, byť měkčený, nůž někomu pod krkem a když někdo „z těch normálních lidí“ prochází, snažíte se tvářit, že vy nic, že si tu jen tak přátelsky povídáte… („jen cekni a ošklivě si to schytáš….“ šeptáte s úměvem na rtech a druhý hráč ví, že normální lidé nesmí pojmout podezření). Nebo když se kocháte, jak postavy chodí krokem s kýblem, aby uhasili imaginární oheň, protože v univerzitě čarodějů je zakázáno běhat, jelikož to nevypadá hrdě…

Nebo si jen sednout v čajovně a vyprávět si příběhy. Být padlým andělem, co si pamatuje jen střípky z minulosti, a do toho si pamatuje život člověka, do jehož mysli se dostal. Ta zmatenost. Být naivním hobitem, který zdrhne z nebezpečné situace, dorazí do vesničky a svým proslovem ze sebe udělá hrdinu, zatímco ti praví hrdinové krvácí…

Sem tam si zajet do Alp na motorce a vyvětrat si hlavu, vykroužit si vracečky, pokochat se výhledem…

A pak psi. Dojeli jsme si vlakem pro flekatou kouličku, říkali jsme si, že to bude gaučák, ale pak… jsme potkali určité podvratné živly a už to jelo. Dogrek, co to je?! Hm… zkusíme. Coursing? Bože, tam se bojím, lidi to tam budou určitě hrotit a já tam budu za debila… Bull sporty? Jako S TÍMHLE MATERIÁLEM? Fakt? Nu… zkusíme… Sranda agility, říkáš? Hmm… Potřebujeme dalšího psa. Víc aktivního… ale musí to být bulík.

Při bull sportech je třeba, aby se pes soustředil, pracoval s pevnou vzdáleností a psovod odhadl správné načasování. Díky kendo. Díky historický šerme. Pojď, Chillinko, budeme válečníci!

Při dětech je fajn pohupovat se v bocích, zvládat pravou rukou jedno, levou druhé. Izolace pohybů. Díky oriente. Stokrát zopakovaná věc se pomalu stává reflexem. Jako sek, nemusí se u ní přemýšlet. Trpělivost. I když se chceš svalit do škarpy a začít tam hnít, přece „soupeři“ neukážeš, že sbíráš poslední síly. Jet na 100% až do konce. Obzvlášť, když bojuješ se svým učitelem. I tohle se hodí.

Někdy si připadám jako YES man.

Teď mám trošku nucenou pauzu, ale…

Dneska nebudu chudák,

Ale jen výjimečně!

Všichni ti lidé, co se mi míhají nebo míhali životem, jsou výborní. Člověk si může vybírat lidi, kterým věnuje svůj čas a kterým ne a to pak z okolí dělá vynikající základnu pro šílenosti všech možných stylů! Vážím si jich, i když jsou to šílenci mnohdy větší jak já!!