Dáme vám na frak, suchozemské krysy!

Protože se snažím být správnou matkou, rozhodla jsem se, že je Fanda dost starý na to, aby se začal učit manipulovat s vodou. Zaťala jsem zuby a přihlásila nás na plavání, kde se měly zdržovat i další normální maminky. Potěšilo mě, že parkoviště počítalo s ženským parkovacím umem a tedy jednotlivá stání jsou dostatečně daleko od sebe. Juhééj. I tak jsem poprvé zaparkovala na kraji, kde bylo místa na dvě auta vedle sebe.

Budova mě velmi překvapila. Vše uzpůsobené na děti, neforemné kočárky i autosedačky. Bazének je vskutku velmi malinký, ale vybaven velkými čumícími okny pro příbuzenstvo a kamarádstvo včetně posezení s kávičkou. První test inteligence byly dva klíčky. Jeden od šatny na chodbě na velké věci a boty a druhý od skříňky v převlékárně. Myslím, že jsem nic nespletla! Jsem šikovná! Ovšem s ostatními maminkami jsem se jala hrát hru „přesuň dítě, aby nepřekáželo“, ať už se s autosedačkou hnulo kamkoliv, vždy se našel někdo, kdo měl klíček od skříňky před ní.

Sprchy jsou malá komůrka s nerezovým odkládacím pultíkem, ve kterém je cosi jako karimatka, aby to neklouzalo. Hodila jsem tam dítě a jala se osprchovat. Milý Fanounánek je zvyklý kolem sebe neustále kopat, když je na zádech… tak si kopnul. Hehééé… nerez, voe. Řev jak bejk, evidentně začal poznávat, že ne všechny materiály jsou stejně tvrdé. Pohoršila jsem všechny maminky, když jsem se na něj jen koukla a potlačila shovívavý úšklebek a něco ve stylu „seš pako, co?“. Dnes jsme absolvovali druhé plavání, tak jsem ho do klícky tentokráte dala na břicho. Začal si tam klekat a maminky se tvářily poněkud překvapeně. „To je šestiměsíční?“ Namísto pyšné odpovědi jsem začala pátrat v paměti, kdy se mezulán narodil, a pak jsem vykoktala, že mu je dneska přesně šest měsíců. Asi jsem nevypadala moc přesvědčivě.

Omývání dítěte pod sprchou, když je takové celé kluzké a slizoidní, je fakt makačka, ale protože jsem úžasná a skvělá, tak jsem to zvládla a ani mi nespadl. Ale tedy, už jsem zažila i lehčí úkoly.

V bazénku děti různě přechytáváme, což je taky docela adrenalin. Ale nějakým prazvláštním způsobem to funguje, takže jsem se rozhodla nad tím moc nepřemýšlet a prostě Fandu nějak chytat.

Zpočátku dávala cvičitelka velký důraz na to, abychom nenamočili špuntěti xichtík… měla jsem ho ale máchat ve vodě ze strany na staru až po ucho, což si obludka přebrala po svém a jakmile se voda dotkla ucha, hned s hlavou otočil tak, aby si mohl řádně loknout. „Maminko, pozor na to, aby vodu nepil!“ Bídák a mizera. Následně jsem měla na příšerku zabublat ve chvíli, kdy se na mě dívá. Bezva. Řekněte dítěti v Disneylandu, aby se na vás kouklo. Řekněte bulíkovi, aby se na vás kouknul na cvičáku nebo když má kolem sebe bandu psích přátel. Svlékněte se a nuťte partnera, aby se vám podíval do očí. Prostě marnost nad marnost. To samé, když jej měla cvičitelka přelévat vodou. Počkala si, holčina… ale je moc milá.

Velmi vtipné bylo i cvičení, kdy jsem si dala Fandu do vody před sebe na natažené ruce. Zatímco ostatní maminky na svá dítka dělaly cukrblíky, já se snažila ruce pořádně propnout a bradu co nejvíce oddálit, abych těch kopanců schytala co nejmíň. Mé klíční kosti zaplakaly. Cvičitelka to okomentovala s úsměvem „to je divoch, že?“. Ach jo.

No a tak jsem byla na plavání. Příští hodinu se mají začít potápět. Jsem na něj, skříťáka, zvědavá.

Teď spí, zmohlo ho to.

Velmi.

Já se cpu bonbóny.

Velmi.

Utěšuje mě jen to, že jsem si půjčila v herně 2 hry a pokusím se donutit Ondru a Monču si je zahrát.

I nadále platí, že…

Jsem chudák