Není důležitý vyhrát, ale přežít

„Není důležitý vyhrát, ale přežít. I když vyhrát je taky fajn, obzvlášť, Když vyhraju já.“ (jedna z Kulhánkových postav) Skříťáka už lezení tolik neba. Mnohem zajímavější je šplhat se do výšin i s tím rizikem, že kolik se vysápe, tolik taky poctivě spadne. Takhle… ono ho to padání tolik nebere, žádný masochista to není, ale je to zkrátka chlap, takže stačí, aby mu jeho přemýšlecí dráhy narušila nějaká věc a celá ta sestava o dvou nohách na zemi a zapřených rukou se rozpadne jak domeček z karet. Obvykle stylem, že ruce se odpojí od podpůrného zdroje a letí se na znak. Prostě System Error a nazdar. Takže se mu snažím nerušit jeho kruhy, páč ten jeho procesor nic moc. Doma máme taky nechutné nástrahy. Rubikova kostka hadr. Představte si židli, máte? No a teď po bocích přidejte šprušle. Děs. Dvě strany mají šprušle a dvě ne. To by se jeden nedopočítal. Malej už se umí přitisknout k podlaze a podlézt… bohužel ta druhá je stále problém. Nejhorší je, že někdy tam ty šprušle jsou a jindy zase ne. Má v tom hokej. Je-li rozespalý, slýchávám BUM BUM *pláč*,… je-li čilý, je to jen BUM. Super indikátor, kterej skřítě neocení. Škoda. To, že bude mladej rebel, bylo jasný. Otázkou bylo jen to, jak moc. Aniž by dostal základy Krav Magy, docela úspěšně ji praktikuje. Myslím tu část z ženské sebeobrany, kdy když vás někdo shodí na zem, je nutné se převalit na záda a začít kopat jak šílená ideálně na kolena a lehce pod. Jenže mládě k tomu nevedou žádné mravní pohnutky. Naopak! Kope jak divej, abych mu náhodou na to jeho nádobíčko nenapatlala krém a pak ho hermeticky neuzavřela do plíny! Když se mu nezdá kopání dost účinný, napne nohy před sebe a zatne celé tělo včetně břišních špekáčků a bez dechu drží… jenže já umím čekat. Jakmile dojde k nadechnutí, povolí a já rychle chytám nožky a dávám je vzhůru. To se pak začne přetáčet. Zkrátka… video z přebalování není úplně prezentovatelný. Mládě se také učí poměrně solidně konfiskovat majetek. Taková miska s vodou je prostě jeho. To, že Chillinka nad ním poctivě stojí ve frontě, jak je zvyklá, vůbec nezabírá. A ona to nechápe. Dále všechny tkaničky, kabely a papír (ten mačkací ideálně a ubrousek úplně nejlíp). Jediné, co mě těší, je to, že je to hobitek. Tudle si vzal do chlebárny uschlý list, obejmul ho svýma bezzubýma dásněma, a pak ho se znechucením zase vytáhl a odhodil. Celkově moc věcí do tlamajzny nestrká, tedy pokud mu to nepřijde jako dobrý vtip nebo pokud to není ubrousek. Jelikož ví, že kousky ubrousku se z pusinky páčí, tak drží dásně i rty pevně u sebe. Vše ostatní má tendenci alespoň přežvykovat. Jednou jsem mu chtěla přilepšit, tak jsem mu dala banán. Jako aby si zpravil ego a netrápil se, že ještě nemá ani jeden zub. Jemný banán zpočátku nenásilně hobloval, načež jej uchopil do tlapek narval si ho do chřtánu a zkušeně kus odlomil. No nic… snaha byla. Vrátila se nám po 14 dnech u rodičů Bhadra. Ondra její stav (čti kondici) okomentoval tak, že termín „prase“ dostalo nový rozměr. Je smutné hladit toho hodného optimistického tulivého tvorečka po hlavince a vědět, že mu vezmete minimálně 1/3 žrádla od huby… Ale život není spravedlivý. Díky errorů toho našeho malého poděska, člověk nad ním musí bdít jak nějaké Božstvo. No, ještě že se dá vrazit tatínkovi, babičce a dědovi. Místy by ho ráda hlídala Bhadra, ale… Stále se trošku obávám, že titul Matka roku nedostanu. Nevím, co mě tak sžírá, zda to BUM BUM *pláč*, dítě ráchající se v misce s vodou pro psy či po posekané ostré trávě opatrně plazící se tvor s tváří plnou znechucení… Nechápu to. Jsem chudák.