Těhotenské foto

Tak jsem si konečně nechala udělat těhotenské foto od svého muže. Říkala jsem si, že by bylo nefér nepodělit se s vámi o mé období, kterému říkám "vorvaň vyvržený na pevninu". :-)

Také se s vámi musím podělit o své obavy, že jablko nepadlo daleko od stromu. Samozřejmě mám na mysli Ondrovy geny! Malý Šuhaj totiž postupně celým těhotenstvím předvádí prvky provokace, vzdoru a nechuti k rannímu vstávání.

Začalo to, okolo 5. měsíce, kdy jsem pocítila první pohyby. Netrvalo dlouho a s bolestmi podbřišku (poučená z Internetu, že to může být průser) šla ke gynekologovi. Malej symbiont se nechal načapat, jak si hoví a jednu nohu pokrčenou a druhou neustále kopal do dělohy. Takže příčina přecitlivělosti byla odhalena.

Přestala jsem si toho všímat, což obludku evidentně nenadchlo a jala se hledat nový způsob zviditelnění se. I přes mou chabou znalost lidské anatomie (kterou mohl podědit, kdyby byl co k čemu), se MU podařilo najít můj močák. Zjistil, že po jeho zmuchlání nastává okamžitá reakce jak po pobídnutí koně do slabin, což mu vyhovovalo.

Mezitím se paní doktorka na genetice nezapomněla zmínit (když se už po 3. snažila zmonitorovat srdce), že je to až nezvykle akční miminko. Jen jsem se usmála a myslela si své... že jsem chudák.

Čas ale hrál v můj prospěch! Rostl rychleji, než to stíhalo moje břicho, a tak se mu rapidně zmenšoval prostor pro kraviny. Bylo jasné, že bude muset vymyslet nový plán. A vymyslel. Čas řádit přesunul na noční hodiny, protože tušil, že mě nic jiného, kromě něj, nerozptyluje. Juhéééj... eh.

V nočním čase jsou neocenitelnou pomůckou holčičky (čti psi). Díky tomu, že jsou to bulíci, kteří respektují posvátnost postele a je jim poměrně ukradené, co se s nimi dělá, pokud mohou být součástí postelové formace. Jednu si dávám na hrudník nad břicho, druhou pod břicho. Tím vzniká super mezírka na škopek a líp se spí. Na tu nad břichem, což je post Chilli, si pak nalehnu a krásně hřeje. Bohužel, to je jasný signál pro prcka, že je čas na párty.

Minulý týden jsem byla poprvé na monitoru... takový těhotenský seismograf. Bylo to ráno, takže prcek spal. Paní sestřička řekla, že to by takhle nešlo, že nepozná, jestli není přidušený, že ho bude muset vzbudit. Doufám, že ten škodolibý úšklebek, který se záhy vyrýsoval na mých rtech, přehlédla. Na to mi chytla břicho a začala sním rumplovat. Malýmu vyjel tep tak, že mi ho až bylo líto (že by lekavost po mně? Či výbušnost po Ondrovi?). Hned na to se pokusil znova usnout... sestřička se mnou pak ještě zatřásla (k jeho nelibosti) 2x.

Prostor je zase o něco menší, takže mi přijde, že se začal bavit tím, že se pokouší celý přetočit. Je to fakt děsivý koukat, jak se vám po břiše pohybuje boule, kterou následuje další boule, popřípadě když se mi celá půlka břicha vyvalí a ztvrdne.

Nyní už čekám jenom na porod a jsem zvědavá, co příšerku po něm napadne, protože už teď je jasné, že jsem chudák a že geny mi tu radost neudělaly a Fanda fakt nebude po mé mamince. :-)